Jak jsme zdolali Chilkootský průsmyk

V roce 20015 jsme strávili téměř dva měsíce putováním po Aljašce a západní Kanadě. Podrobnou zprávu o naší cestě najdete na starém webu. Nejzajímavější a určitě nejbláznivější na celé cestě bylo naše pokoření Chilkootského průsmyku.

Chilkootský trek je nejkrásnější trek na Aljašce a jeden z nejkrásnějších treků na světě vůbec. Je zde nejen úžasná a neposkvrněná příroda, ale také tu na vás všude dýchá historie – v době zlaté horečky pochodovaly Chilkootem tisíce a tisíce chlapů, kteří toužili nalézt na Klondiku svou zlatou budoucnost. Všude se po cestě válí kupy zrezivělého železa – staré konzervy, lopaty, pánve, občas kamínka, zbytky obručí a podobně. To vše je ale přírodní muzeum, na nic z toho by se nemělo ani sáhnout…

Jak je ovšem tento trek krásný, tak je také náročný. Většinou se délka 55 km překonává za několik dní. S sebou si člověk musí nést kompletní vybavení na přenocování stejně jako jídlo, protože celou dobu není žádná možnost si cokoli koupit. Denně se na tuto cestu vydává maximálně 50 lidí, hikerů, každý z nich musí mít (a zaplatit) speciální povolení. Území je přísně střeženým národním parkem.

Chilkoot – Pepíkův sen a moje noční můra. Objednaný trek jsme měli již z Prahy, asi 3 měsíce předem. Pomyšlení, že ponesu na zádech spacák a věci osobní potřeby, nebudu se čtyři dny koupat a budu klopýtat po skalách, to opravdu nebyl můj šálek kávy. A Pepík? Ten se na cestu jen třásl, podívat se na Chilkoot byl jeho životní sen. Samozřejmě několikadenní treky se zátěží nepodnikáme každý den, a tak by bylo dobré předem natrénovat. Pepík pochod poctivě trénoval cestou do Demínky – jisté převýšení z Václaváku na Vinohrady opravdu je – a když si uvědomil, že má mít zátěž, občas vzal na ramena jedno z vnoučat. A já? Já netrénovala vůbec. Utěšovala jsem se, že ten jeho bláznivý sen se přece nemůže uskutečnit.

Nicméně stan i spacáky jsme si opatřili. Doma na zahradě zkusmo stan postavili, ovšem ve spacáku jsem na zahradě spát odmítla. Přece jen: třeba to nebude potřeba…..

Ovšem na Aljašce už bylo všechno jinak. Ve stanu a ve spacáku nám bylo první noc překvapivě dobře. Spacáky teplounké, stan prostorný a karimatky zajišťovaly pohodlí. Tak tedy fakt půjdeme???? Naděje mi ale svitla druhou noc. Lilo jako blázen, ve stanu těsno a zima. „Do deště nepůjdeme,“ nadchlo mě Pepíkovo vyjádření. Ale hned nazítří se vyčasilo a podle předpovědi mělo být hezky ještě tři dny. „Zkusíme tedy rezervaci předělat, abychom vyšli o den dřív a získali tak aspoň dva dny bez deště,“ padlo rozhodnutí asi 300km před Skageway, kde je kancelář pro přihlašování treku. Vzhledem k tomu, že přihlašovací office má otevřeno jen do 17 hodin a my se rozhodli v půl druhé, bylo to rozhodnutí zcela bláznivé. Ovšem Pepík vyrazil jak širón. Řídil co to dalo a přes zdržení na americké celnici jsme do kanceláře dorazili v 17.05. Zavřeno, odmítli se s námi bavit. „Přijďte zítra,“ zaznělo rezolutně.

Ubytujeme se kousek od kanceláře, předběžně předbalujeme věci do báglů a já celou noc honěna katastrofickými scénáři nespím. Ráno stepujeme před zavřenými dveřmi čtvrt hodiny předem. Ranger nám sice neotevřel dříve, ale přestože se prý rezervace nedají změnit, vyšel nám vstříc. A my v devět hodin poučeni co a jak (pozor na medvědy, potraviny pečlivě zavírat do předem určených schránek, nemazat se vonnými krémy, s sebou nezapomenout toaletní papír, všechny odpadky přinést zpátky, nic po cestě nesbírat, neplašit zvěř, netrhat kytky atd.atp.) v ruce povolení a vědomi si toho, že čas je naším nepřítelem, jsme začali jednat.

Bleskově dobalit a snažit se sehnat dopravu do Deay, vesnice vzdálené cca 12km, kde trek začíná. Po několikerých zmatcích necháváme auto u našeho penzionu a domácí nám objedná odvoz.

Ve 12.00 stojíme za začátku 55km putování, cesty, kterou máme zdolat za čtyři dny. Sluníčko svítí, pohoda. Ovšem jen do té doby, než si poprvé (!) nahodím batoh na záda. Fuj, představovala jsem si, že bude o dost lehčí. Za zády slyším Pepíkovo heknutí, asi i on byl váhou svého mučidla nepříjemně překvapen. Aby ne, vleče s sebou stan, obě karimatky, jídlo na čtyři dny i vodu na celý dnešní den. Jo a taky trošku kořalky:))

První dva kilometry, to bylo hotové peklo. Místo aby nás nadnášelo vědomí premiérových kroků, byli jsme oba nesmírně zklamaní. Jednak měla být dnešní první část (18km) poměrně jednoduchá, víceméně po rovině. Rovina sice občas byla, ale začátek, to bylo strmé šplhání po kořenech a kamenech, vzápětí kolmé klesání. Vedro jako v Michli, záda pod těžkým batohem bleskově mokrá. Navíc Pepíka trápil batoh – fungl nový, ale šitý asi čínskýma ručičkama, sem tam se něco urvalo, popruhy padaly z ramen, celý byl nakřivo. Až časem se ho Pepík naučil zvládat a podřídil se jeho rozmarům. První hodiny ale spolu oba nekompromisně zápolili. Navíc mu na krku blimbala těžká příruční taška, ve které jak se na první zastávce ukázalo, vláčel pivo. Samosebou:))  Ta prázdná plechovka nás pak doprovázela celé čtyři dny…

Jak se tak trmácíme a potácíme, zase další stoupání. A to už jsme na tom třetím kilometru byli dost na dně. „Pepíku, nevzdáme to?“ Jeho sveřepé NE uhasilo mé veškeré naděje. Tak tedy hlavu vzhůru a jde se!!!!

Nálada se nám zvedla, když jsme došli dvě dámy. Hurá, nejsme nejpomalejší. Ovšem naše nadšení bylo vniveč, když se ukázalo, že baby jdou jen poloviční trasu než my. Všichni šli poloviční trasu. Nikdo, koho jsme ten den potkali, nešel 18 km jako ti dva staří blázni. Samozřejmě, každý rozumně uvažující člověk jdoucí naši trasu vyrážel brzy ráno, nikoliv po obědě, jako někdo …

V polovině cesty, v Canyon campu, jsme narazili na dvě zdatné padesátnice. Jejich povytažené obočí, že se v 5 hodin vydáváme ještě na druhou část cesty, to bylo něco na mne. Pepík, ten s nima laškoval, svěřil se s útrapama s batohem a ony dvě „Alaska vimin“, jak si říkaly, mu začaly cloumat popruhy, utahovat smyčky a popouštět očka. „Tak, teď jsi teprve správný hajker,“ spokojeně se usmívaly. Dostaly od mého muže čokoládu a s jejich vztyčenými palci v zádech jsme vyrazili.

„To mi to ty krávy pěkně rozjebaly,“vzdychl po pár metrech správný hajker , když mu batoh opět začal sjíždět ze zad. Navíc čas pokročil, les potemněl. I když se na Aljašce stmívá pozdě, se zapadajícím sluníčkem se stíny v lese stávaly stále hrozivější. Já, která se všeho bojím, jsem za každou kládou viděla medvěda. A tak lezu, z plných plic zpívám nebo řvu. Medvědi jsou prý plaší, a tak se má dělat hluk, aby se lekli, poučili nás ráno v kanceláři – nejzněleji mi vyšla hláska „r“. A tak u vědomí toho, že jsme široko daleko sami a i kdyby někdo, tak nerozumí česky, se zadní část těla rozléhala vůkol tak, že všichni medvědi utekli určitě až na Yukon. Všechno mě bolí, za zády sveřepě klopýtající Pepík a nikde nikdo. Tady musíme zahynout, jinak to není možné. Promočená záda, dvoutunový batoh, křeče v lýtkách, bolavé kyčle a nefungující kolena. A tak se ploužíme asi tři hodiny. „Uděláme přestávku?“ odpovědí mi bylo vždy jen bezmocné mávnutí rukou – jde se dál. Poté se přiznal, že kdyby se zastavil, už ho nikdo nerozpohybuje. Nejhůř bylo, když došla voda. Už už se nám zdálo, že musíme být v kempu, tak jsme ji tedy slavnostně dopili.

Ale samozřejmě, vše má svůj konec. Na 18. kilometru (značení není, to si tak jen člověk odhaduje a odhaduje se blbě, když cesta hodně a nepohodlně stoupá, kličkuje a zatáčí) konečně střecha. Hurá, kemp. Motáme se kolem, až vyjde rozzářený mladík. „Hi boys, co hledáte? Kemp? Tak ten je asi tak 10 mil odtud,“ cení na nás svůj udržovaný chrup.

Ani jsme neměli sílu oponovat, tak se svému vtipu zasmál sám a nás nasměroval asi prý 200 metrů a po americku nás poplácal. Nejdelších 200 metrů mého života. Uprostřed kempu (mezi stromy a blátivými cestičkami dřevěná plata, po straně schránky na potraviny proti medvědům a dvě boudy na vaření – vařič ovšem nutno mít svůj) stojíme jak troubové neschopni čehokoli. „Hi, tuhle je místo na stan a ještě vzadu asi dvě,“ ozve se za námi. „A kde je voda?“ bezmocně sípeme. A to i Pepík, považte, Pepík se shání po voděJ „No voda přeci v řece. Máte pumpu?“ Samo sebou, pumpu, která z nepitné vody dělá pitnou, to nemáme. A pitná voda nikde na Chilkootu není. Počítali jsme, že budeme vodu převářet, ale v tomhle stavu v půl deváté večer? Náš Zachránce (říkáme mu tak pak po celou dobu treku) přinese pumpu a vodu nám přefiltruje. To už polomrtví stavíme stan (Pepík se pohybuje už jen po kolenou, nohy definitivně pro dnešek vypověděly službu) a chystáme se zalít čínskou nudlovku. „Neeee, tady se nevaří, musíte do boudy, jinak to ucítí medvědi. Vařit venku je zakázané,“ varuje nás. Tak do prázdné a temné boudy (všichni už spí), kousek sýru, kousek salámu a jde se do spacáku. Tam se musí člověk těšit, říká náš kamarád Jarda. A že my se teda těšili…… Ještě nás zdraví Zachráncův kamarád: „A jídlo s sebou máte?“ a to už jsme v onom tajemném společenství hajkerů definitivně za exoty.

Ráno už spořádaně vaříme v boudě. Vstáváme brzy, čeká nás nejtěžší úsek cesty – samotné zdolání Chilkootského průsmyku. Již v půl osmé máme sbalený stan, batohy na zádech a vyrážíme. Počasí nám přeje – sluníčko, jasno a my se vydáváme překrásnou krajinou. Včerejší den byl povětšinou lesem, nic moc jsme neviděli, dnes jsme zato odměněni. Stoupáme kaňony, stezka se vine po úbočích, překračujeme potůčky a říčky a všude kolem hory, ledovce, bezbřehá krása nás úplně svírá. Fotíme jak blázni, ani batohy už tolik netíží. A navíc zjišťujeme, že opravdu ač absolutně nejstarší, nejsme nejpomalejší. Necháváme pár skupinek za sebou – pravda, my jdeme, co to dá, a oni se více kochají, ale ve srovnání s bezútěšným včerejškem je to absolutní pohoda – máme čas.

Jo, to jsem si myslela. Najednou jsou tu tzv. Zlaté schody. Strmý, skoro pravoúhlý výstup dlouhý cca 2 km vedoucí až na kanadskou hranici. Sem museli kluci v dobách zlaté horečky dotáhnout svůj náklad potravin a potřebných věcí na rýžování, jinak je kanadští celníci nepustili dál. Zlatokopové museli jít většinou až 40x, než nashromáždili vše potřebné. My to šli jednou, po druhé už bych to nedala…. Nebylo to pouhé stoupání, na to už jsem zvyklá, ale toto bylo spíše kaskadérské přelézání obrovitých kamenů. Žádná stezka, jen červené praporky. A lez, jak umíš. „Většina turistů Zlaté schody zdolává po čtyřech,“ píšou v průvodci. Nevím, jak jsem lezla já, ale pohled na mne hezký určitě nebyl. Největší problém byl, že se musely na velkých balvanech dělat velké kroky, což mi moje staré klouby neumožňovaly. Ani moje vyzkoušená finta, rukama si dát nohu nahoru a pak se za ní vyhoupnout, nefungovala, protože s těžkým batohem jsem se za ní vyhoupnout nedokázala. A tak hledám, jak každý balvan obejít, hekám u toho jak Selešová na kurtu a v duchu strašně kleju. Každou chvíli mě převažuje batoh, hledám ztracenou rovnováhu, přede mnou hora balvanů, za mnou hora balvanů, nic než ty pitomý obrovský šutry….„Moja, vždyť ty lezeš blbě!“ křičí najednou Pepík. Fakt, jak se soustředím na každý krok, spletla jsem si cestu a již hodnou dobu stoupáme nějakým neoznačeným kaňonem. Musíme se vrátit!! Kdoví, jak to bude na vrcholu, jestli se dostaneme vůbec na druhou stranu. „Jak jsi chytrá, tak si blbá,“ zařval jako lev v kleci zoufale. Ale zachoval se hrdinně. „Stůj na místě, zjistím to.“ Sám zdolal stěnu kaňonu, aby se přesvědčil, že se na správnou cestu vrchem dostaneme. Tak jsme se drápali asi dvě hodiny. To by mělo být trestný, sem pouštět turisty, napadalo mě každou chvíli. Medvědy chrání, ale lidi ženou do takových pastí!!!!

Na vrcholu na kanadských hranic už jsem si ale vedla jinou …. Byli jsme hrdí, že jsme to dokázali a že jsme za sebou nechali další naše souputníky. V boudě jsme vybalili obligátní sýr a salám, zajedli už krapet olezlým chlebem, posílili se vodou od Zachránce a pomalu a poživačně klesali dolů. No, klesali. Ono to bylo vždy nahoru-dolů. Ale sluníčko, jasno, ledovce vůkol se na nás smály, jezírka zdobená koberci květin lákala k vyfocení, mraky dokreslovaly úžasnou scenérii. Batohy jsme už skoro necítili, Pepík žebradlo schoval a s mučidlem se skoro skamarádil. Překračujeme potůčky a říčky vytékající z ledovců, libujeme si, jaké výborné nepromokavé boty máme. Ovšem žádná bota vám nezaručí, že do ní nenateče voda seshora. Jo, zbuchla jsem do jedné ledoviny. A tak vyždímat ponožky a jde se dál.

Do Happy kempu dorážíme kolem čtvrté hodiny. Rozmazlení celým dnem už zkušeně vybíráme plato na spaní – aby na páníčky nefoukalo, připravíme si v boudě speciální americká sušená vajíčka se slaninou a obdivujeme mlaďocha, jenž s sebou vláčí hrnec, pokličku i vařečku, aby své milé cosi uvařil. Unaveni a šťastní uléháme, jak je na Chilkootu zvykem, kolem osmé hodiny.

Ráno je ale zase všechno jinak. Prší, prší. Přesně podle předpovědi. V duchu děkuju nebesům, že Zlaté schody už mám za sebou bez deště. Povalujeme se ve spacáku, dnes nemáme dlouhou trasu. Navíc stále už jen klesáme, i když nikdy to není jen čisté klesání, cesta se po skalách neustále vine nahoru-dolů.

Snídáme už jak staří mazáci – v boudě si vyboxujeme místo a vaříme kávičku, dáváme oříšky, sýr a salám, energetickou tyčinku, jen ty doporučené vločky se nám pořád nechce otevřít…. Najednou pozdvižení. Krásné mladé holce začala hořet bomba s plynem. „Co mám dělat, co mám dělat?“ ječí. Každý (včetně mne) zděšeně čumí, jedná jen Pepík. Hrdinně bombu vezme a vyhodí ze dveří ven. Brrrrr, to byla blbá chvilka. Jestlipak si ale náš hrdina uvědomil, že mu bomba mohla vybouchnout v ruce? Nevadí, hlavně že pomohl krásné mladé holce a ta ho pak další dva dny zářivě zdraví….

Stan balíme za deště a v dešti se vydáváme na cestu. Ale máme zase kliku. Déšť se mění v mrholení a můžeme pozorovat nádherné aljašské duhy – veliké, široké a sytě barevné. Kolem poledního přestává pršet a nálada stoupá. Po cestě obrovské množství borůvek, jichž si vyjma dvou Pražáků nikdo nevšímá. Dnešní cíl je u Lindemanova jezera. Nádherný prostorný kemp na břehu jezera, kde kdysi bylo zlatokopecké městečko. Připomíná ho pěkná expozice a další hromady železa. Litujeme, že nemáme s sebou vajíčka a další potřebné přísady – nacházíme nádherné houby – obrovské hřiby, kozáky i křemeňáky. Večer Pepík zatopí ve srubu a máme pocit, že jsme se ocitli v dobách Jacka Londona. Ani spát se nám nechce, i když všudypřítomná únava začíná důrazně dorážet.

Poslední den je už jen brnkačka. Asi 13 km s kamarády batohy, jež jsou o poznání lehčí – zmizely všechny potraviny, kořalka, hroznový cukr, část plynu z vařiče i platíčko ibalginů a stillnoxů:)

V jednu hodinu dorážíme k jezeru Bennett, kde naše pouť končí. Historickým vlakem přejedeme White Passem až na začátek naší cesty, do Skagway. Na nádraží se sejdou všichni, kteří se po čtyři dny (většina jich jde pět dní) po cestě míjeli. Srdečně se zdravíme, nádraží je obložené bágly a smradlavými jedinci s běloskvoucími zuby. Amíci se totiž vydrží pět dní nemýt, ale zuby si čistí po každém jídle, i když jsou to jen ty sušené vločky…..

Jako bonbonek si na nádraží kupujeme oběd přichystaný speciálně pro hikery. Jíme všichni ve velké jídelně, klábosí se, ukazují fotky, končí na krátko navázaná přátelství.

Stojíme u Bennettova jezera, smradlaví, unavení, ale šťastní. Skončila naše životní cesta, jedinečný a neopakovatelný zážitek. Byl to úžasné, putovat ve skoro  nedotčené pohádkové přírodě, sáhnout si na dno psychických i fyzických sil a dokázat si, že to dokážeme. „Už nikdy nic tak bláznivého nepodnikneme,“ slibuje ještě na nádraží Pepík. Ale už asi nikdy nic tak krásného a silného nezažijeme, dodávám si pro sebe v duchu.

 

 

 

Cyklostezka Alpe Adria 2017

Úvod

Cyklostezku Alpe Adria jsme připravovali jen velmi krátce, přesto se celá expedice vydařila a tato „dálka“ se stala jednou z našich nejkrásnějších. Z rakouského Salzburgu k moři do italského Grada je to přesně 410 km. My si cestu naplánovali z Lungötze (vesnice cca 80 km od Salzburgu), kde mají naši přátelé pronajatou chalupu Vordesbach a kde jsme zaparkovali auto. Na stezku jsme se pak napojili v Bischofshofenu.

Cyklostezka Alpe Adria z rakouského Salzburgu do italského Grada

Cestu, kterou jede absolutní většina cyklistů pouze jedním směrem, překonáváme i zpátky, neboť se musíme dostat zpět k chalupě a autu. Vzhledem k časovým možnostem jedeme od moře na kole jen do Villachu, odtud pak do Bischofshofenu pokračujeme vlakem. Ale to jsme nevěděli, že vlaky jezdí přímo z Udine (cca 60km od moře).

Jízda nás uchvátila hlavně tím, že vlastně pořád jedete po cyklostezce. Trasa určená výhradně kolům, žádná auta, žádné motorky. Pokud je někde kousek veden po silnici, je bezpečně značen a cyklistům je vyčleněn pruh. Radweg se nejprve vine rakouskými průsmyky, mezi vesničkami a městečky. Za hranicemi s Itálií se pak úžasná ciclovia stává přímo cyklistickým rájem. Vede po zrušené železnici Pontebbana a nekonečně dlouho a příjemně klesá a klesá a klesá. Nově položený asfalt, opuštěné drážní domečky a vybydlená nádraží, staré mosty, tunely a viadukty. To všechno na vás čeká, obklopené krásou hor, řek a vodopádů. Ale pozor, je to ráj na zemi, nikoliv ráj pravý! V Evropě totiž těžko najdete železnici, která by nevedla civilizací. Takže se připravte na to, že občas na vás vykoukne silnice, občas dálnice, že udělat fotku bez elektrického vedení či nějaké lampy je trošku problém. Ale čerstvý vzduch a voňavé hory vše vyváží.

Na naší euforii z cesty hrálo samozřejmě velkou roli i počasí. Těsně před startem byla zima, vrcholky Alp, které cyklistu celou dobu doprovázejí, byly zasněžené, ale když jsme vyjeli, zázračně se oteplilo. Takže bílé vrcholky hor, modrá obloha, zářící sluníčko, zelené louky, na stráních žluté jarní kvítí. Některé fotky jsme ani nechtěli pořizovat, abyste nás nenařkli z vytváření kýčů 🙂

Na startu, ještě ve čtyřech

Původně jsme měli jet čtyři, na poslední chvíli (den před odjezdem) však vzhledem ke zdravotním problémům Helenky Vašek zůstává na základně na Vordesbachu a absolvuje s námi pouze cestu do Bischofshofenu a tam nás potom také poslední den vyzvedává. Útěchou nám může být, že Helenčin zdravotní stav se vylepšil a strávili jsme nakonec u moře v Gradu spolu pěkné tři dny. Na stezku tedy vyráží Květa, Pepík a naše věrná kamarádka Jolana. Jolana-hrdinka jako jediná jede na svém normálním kole, my staříci bereme e-kola. Dnes mohu napsat, že moje obavy, kvůli kterým jsme brali e-kola, byly zcela liché. Určitě bychom cestu zvládli i na normálních kolech, i když v horách se sem tam kopce samozřejmě najdou. Jolča vše absolvovala v pohodě.

 Lungötz – Bischofshofen – Bad Gastein – 80 km

Krásné počasí, sluníčko, zasněžené hory, umytá příroda. Z Lungötze stoupáme do St. Martina, posléze příjemně klesáme až do Bischofshofenu. Paráda, paráda. V tu chvíli nikdo z nás nemyslí na to, že za týden to vše musíme zpátky vystoupat 🙂

Nejsme na cyklostezce, jedeme celou dobu po silnici. Naštěstí rakouští řidiči jsou v naprosté většině cyklomilové.

V Bischofshofenu bereme v infu oficiální mapičku cyklostezky (je zadarmo k dostání v každém infocentru) a napojujeme se na značenou Radweg. Asi čtvrt hodiny si lebedíme, a pak to nastane! Za Schwarzachem nastupujeme na prudké stoupání, až si jednu chvíli myslíme, že jsme zbloudili. Takové výšky jsme fakt nečekali. Když popadneme dech, tak se malebná cesta párkrát zhoupne a čeká nás peklo. Peklo zhmotnělé do tunelu. Já totiž nesnáším tunely. A tenhle skoro dvoukilometrový tunel za Schwarzachem je pro mne peklo absolutní. Obrovský hluk, prach, smrad a hrozivé šero. Auta, náklaďáky, tiráky. Čím větší auto, tím větší a ohlušující randál. Šlapu jako blázen, jen abych už byla pryč. Jedinou útěchou je mi pomyšlení, že cyklisté tu mají určenou cestičku, vyznačenou zábranou. Jinak bych před tunelem trucovala doteď. Ale když jsem tu hrůzu překonala, zjistila jsem, že to nebylo peklo, ale očistec. Očistěná od hříšných myšlenek na pouhopouhé bezmyšlenkovité klesání se nadechuji čerstvého vzduchu a začínám si vychutnávat první pohledy do údolí Gasteiner Tal.

V údolí se jede báječně, přesně tak, jak jsem si představovala – úžasně značená Radwega se vine po rovině mezi vesničkami a městečky. V Bad Hofgasteinu na náměstí si s Jolčou dáváme našeho prvního radlera a kapučínko, Pepík jako vždy vajcáka. Do cíle cesty do Bad Gastein už to máme tak blizoučko! Na mapě je sice značeno velké převýšení, ale nám zbývá už jen pár kilometrů, to nemůže být tak strašné. Bylo. Krásné lázeňské a horské středisko Bad Gastein je totiž položeno vertikálně. Najednou se silnice zvedne a vás přímo ve městě na dlažebních kostkách čeká nelidské stoupání. Město a tedy i stoupání je roztažené do cca 2km. Ale nebojte: „Kdo má kolo rád, ten si ho umí vést,“ říkává se. A pokud nemáte e-kolo jako my, kdož jsme to vyšlápli úplně v pohodě, klidně si udělejte procházku, vždyť aktivních šlapacích cyklistů jsme tu fakt mnoho neviděli.

Vodopád v Bad Gastein

Připadá mi, že Bad Gastein jsou dvě města: staré lázeňské centrum s proslulým vodopádem, které nám v květnu mimo sezonu připadalo jako zašlá sláva Indiánů, a pak moderní horské a lyžařské středisko, kde jsme měli i naši ubytovnu. Zdejší Jugenherberg byl velmi příjemný a čistý, večeře za 8 euro nás potěšila, stejně jako šéf mluvící pár slůvky česky. Večer ještě malá procházka po ztichlém a lyžaři opuštěném středisku.

Bad Gastein – Villach – 92 km

Dnes máme překonat nejvyšší vrcholky Alp, ale stejně jako většina našich kolegů se necháme svézt vláčkem. Asi 6 km za Bad Gastein je nádraží Böckstein (bezvadně značené), kde lze na vlak za 5 euro naložit sebe i kola.

Měla jsem z té přepravy strach, vše ale funguje rakousky pohodově. Vlaky jezdí často, my tam byli ráno v devět hodin – jízdní řád jsme si den předem ofotili v bischofshofenském infu. Čtvrt hodinky projíždíte osm kilometrů dlouhým tunelem a už vás vlak vyplivne na druhé straně největšího alpského hřebenu do nádražní stanice Mallnitz.

Nádraží Böckstein

A teď nastává pro milovníky sjezdů pravý cyklistický orgasmus. Kopec dlouhý 10 km a stále jen klesání, klesání. Prudké klesání, abych byla přesná. Zatáčka, serpentina, zatáčka. Vše po silnici, stejně jak na jiných horských pasech. V motivačním textu ke stezce píší: „Zkuste odolat pokušení v krásných serpentinách automobily předjíždět…“ Tak takové pokušení mě tedy ani nenapadlo. Ruce dřevěné od brzdění, když se na tacho objeví čtyřicítka, panikařím. Pepík sviští, pusu od ucha k uchu, na tento úsek cesty se těšil nejvíc. Já pod lacinou záminkou fotografování párkrát stavím. Dokonce mě přepadá kacířská myšlenka, jestli by se nahoru nejelo líp. Ale hned ji zaháním a nerouhám se. A dobře dělám, čeká nás totiž úžasná etapa.

Když už se silnice narovná, hned ji opouštíme a nastupujeme na cyklostezku. Chvilku vede podél sinice a pak už se pyšně naparujeme na úbočích hor, mezi vesničkami, poli i podél řeky Möll. Ve vesnici Möllbrücke se naše Alpe Adria napojuje na dálkovou cyklotrasu podél řeky Drávy (Drauradweg), a tak se tady držte tohoto nového značení až do Villachu. Tahle část cesty je fakt božská.

Jedeme podél řeky Drávy

Ve Villachu máme příjemné ubytování i s koupelnou, večeři pro nás již bohužel nemají. Procházíme večerním městem a zakotvíme v restauraci na vídeňský řízek. „Opravdu chcete celou porci?“ ptá se s úsměvem vrchní Jolany, když já si beru poloviční. Přitaká a má tak velký kus masa, že i na oběd další den je přejedená J Villach je pěkné město, stojí určitě za prohlídku. Leží na řece Drávě, kolem které také párkrát jedeme. Příliš historických památek tady ale nehledejte, město byla za svou historii několikrát krutě zkoušené. Nejstarší stopy osídlení pocházejí z období 3 500 př. n. l. Bylo zde nalezeno mnoho artefaktů z doby osídlení  Římany. První  starosta Villachu je zmiňován v 16. století.  V lednu 1348 postihlo město zemětřesení,  které zničilo jeho velkou část. To se opakovalo i v roce 1690. Villach byl také několikrát těžce poškozen požáry, které zničily mnoho budov. Během druhé světové války bylo na město provedeno 52 náletů, které zde také způsobily těžké škody.

Villach – Moggio Udinese – 88 km

Villach je velké město (58 000 obyvatel), a tak nám chvíli trvá, než najdeme správný směr a správnou stezku – velká města nám nejdou, klasikaJ pomáhá info v centru města. Po rovině za městem svištíme asi 20 km krásnou přírodou podél řeky Gail, potom začíná slušné stoupání na italskou hranici. Jednu chvíli se jede okolo kamenné zdi, která stezku lemuje po pravé straně. Pokud na ni bude svítit sluníčko, nezapomeňte ji pátravě prohlédnout. Mají zde své hnízdo obrovití hadi, kteří se v různých propletencích na kamenech vyhřívají. Bezva zážitek!

Už jste skoro na vrcholu, když narazíte na vesnici Arnoldstein, kde stanete na trojmezí, na hranicích tří států: Rakouska, Itálie a Slovinska. A pak ještě kousek do kopce do Tarvisia, na hranici Rakouska a Itálie. A jakmile jste v Itálii, pak už by to měla být jen čistá cykloradost až k moři. Ovšem my se na hranicích trochu motáme, označení cyklostezky je zarostlé (na zpáteční cestě už křoviny posekané a značení viditelné), a tak se pouštíme stejně jako místní silničkáři po silnici. Zpět od moře už jedeme po cyklostezce, ale konstatujeme, že jsme se silnicí měli štěstí. Cyklostezka vede sice podél silnice, ale často stoupá a klesá, vine se v lesích, často kořeny, kameny – a hlavně je o hodně delší. My jsme si na naší silnici opravdu polepšili a o kus poskočili. Pokud ale pojedete od moře, klidně se stezkou pusťte, na zpáteční cestě většinou klesá a vy se vyhnete autům. Dnes však směrem do Itálie provoz není příliš velký, a tak cesta po silnici rychle ubíhá. Po několika kilometrech narazíme na tunel a za ním? Opravdu cykloráj.

V zeleni značená ciclovia, čerstvě položený asfalt, žádná auta, žádné hluky, žádné smrady. Jsme jak v Jiříkově vidění. Vlevo ční majestátní masiv Dobratsche (2166 m). Po pár minutách narazíte na infokoutek, kde máte všechny vrcholy zubatých Julských Alp pojmenované a kde jsou vyznačeny i všechny vzdálenosti – jak do Itálie, tak do Slovinska. Zde svačíme, fotíme se a jsme šťastní.

A pak už jen mírňounké klesání po zrušené železniční trati Pontebbana. Perfektní asfalt, nalajnovaná ciclovia, nádraží, nástupiště, prázdné železniční domky, vše patřičně omšelé, osiřelé. K tomu desítky tunelů, mostů a viaduktů.

Výjimkou je bývalé nádraží v Chiusaforte, které je přebudováno na restauraci a informační středisko. Je tu vždy plno, předpokládám, že podobných nádraží bude postupně vybudováno více. Informační materiály uvádějí v této oblasti skoro vždy protivítr, my ho příliš nezaznamenali. A když jsme jeli zpět, tak jsme si ho do zad samozřejmě přáli, byl ovšem dost vrtkavý. V Pontebbě stavíme na první pravou italskou zmrzlinku a na báječné italské laté. V Itálii si prý kapučíno odpoledne dávají pouze barbaři a mezi ně se řadit určitě nechceme :)) Jak to, že Italové dělají nejlepší kávu v Evropě?

A už zase pokračujeme a projíždíme spoustu tunelů. Nezapomeňte s sebou světlo na kolo, některé tunely se topí ve tmě. Ve většině je velká zima a jsou vlhké, někde i padá voda ze stropu, nejdelší měří až 1 km. Obdivujeme mosty, vodopády i divokou řeku. Úžasnou scenérii ruší občas silnice, která se tu a tam někde vynoří. Ale pozor!!! Aby mohl člověk toto vše zažít, musí zpozornět za Pontebbou!! Jakmile projedete kolem hřbitova, za cca 3 km, jedete prudce s kopce a najednou! Značka velí vpravo do schodů. Přiznám se, já jsem značení přejela. Naštěstí Jolča a Pepík jsou bdělí, a tak nastupujeme na další část ciclovii. Pepík ovšem dramaticky: umínil si, že schody na kole vyjede – no, nevyjel, krapet se tu rozplácl, ještě že kolo zachytil a nezřítil se dolů. Vyjede to velepříkré stoupání někdo?

Naše ubytování v Maggio Udinese bylo stylové, určené zvláště pro cyklisty. Předsíňka na uskladnění kol (my je na noc ukládáme do pokoje) a na terase pěkné venkovní posezení. V místním krámě nakupujeme potraviny na večeři, a když se na jedné křižovatce dohadujeme o tom, jak strávíme večer, najednou slyšíme z balkonu: „Ahoj, ahoj!“   Starší Ital, který několik let pracoval v Praze. Má velkou touhu si s námi popovídat svojí slušnou češtinou. Pepík by byl i pro, ale my s Jolčou toužíme po klidu a intimitě večeře na terase. A tak se Pepík podvolí a navíc nás odmění vejci vařenými ve varné konvici.

Maggio Udinese – Udine – 59 km

Ač kilometry velmi krátká, přesto asi nejhorší ze všech etap. Ráno žádnou katastrofu nevěštilo: Pepík přinesl čerstvé houstičky, báječná snídaně, sluníčko. Jen pan domácí ukazoval internet, že hrozí nějaké deště. Ale kdo by se bál, když je obloha jasná, že?

Nastoupíme na stezku a nestačíme se divit: asi 500 metrů za vesnicí končí a my musíme na silnici.

Stalo se to ovšem díky naší nepozornosti. Ve městečku je značeno, kudy stezka pokračuje, my však tomu nevěnovali pozornost, vždyť přece víme, kde jsme včera skončili :)) Ale opět jsme měli kliku – značenou cyklostezku jsme projeli na zpáteční cestě – i když byla zajímavá, vedla přírodou a zase byla o mnoho delší. Takže jedeme po silnici cca 10 km až do městečka Venzone. A tady koukáme s otevřenou pusou. Taková vesnice, a tak pěkná! To ovšem netušíme, že Venzone bylo před několika lety zvoleno nejkrásnější italskou vesnicí.   A tak z internetu vytahuji několik zajímavostí:

Venzone podle všeho kdysi sloužilo jako zastávka na starobylé obchodní stezce z pobřeží Jaderského moře do východních Alp, a to už během keltského období kolem roku 500 před naším letopočtem. První oficiální zmínka však pochází až z roku 923. O několik desítek let později císař Otto III. pověřil tehdy vládnoucí rod, aby vykonával kontrolu nad důležitým spojením, kudy proudilo exotické zboží. Tímto tranzitem město bohatlo a vyžadovalo logicky větší ochranu. V roce 1258 začala stavba mohutných hradeb s tlustou zdvojenou zdí, strážními věžemi a vodními i jinými příkopy. Vládnoucí rody se často střídaly, od roku 1351 byla vesnice pod správou habsburského vévody Albrechta II. Nakonec se Venzone stalo součástí Italského království… V letech 1300 až 1338 mistr Giovanni postavil katedrálu svatého Ondřeje s portálem zdobeným reliéfy svatých a Krista, vysokou zvonicí a malou venkovní křtitelnicí. Interiér zdobí pozůstatky fresek. Světská moc se ale nechtěla nechat zahanbit, a tak v letech 1390 až 1410 vznikla velice okázalá radnice, která měla zrcadlit pro změnu politický význam. Na hradby útočila vojska Markomanů, Vizigótů, Byzantinců i Lombarďanů, největší ránu jim však nezasadil nepřítel, ale příroda v podobě ničivých zemětřesení, poslední v roce 1976. Zcela bez úhony ho přežila jen brána San Genesio (1309). Hradby byly sice poškozené, ale ne zbořené. Jsou dodnes ve velmi dobrém stavu, mají obvod ve tvaru hexagonálu a délku 1300 metrů.

Městečko Venzone

Přesto na náměstí uvidíte fotovýstavku, jak se zemětřesení v sedmdesátých letech minulého století na této vesnici podepsalo. Ve Venzone jsou k vidění vedle katedrály také mumie – ovšem nutno zaplatit. Když se ale nakloníte do vchodu, jednu z nich uvidíte :)) Na každém rohu městečka na vás také dýchne odér z levandulového obchůdku.

Na náměstí potkáváme skupinu českých cyklistů. Účastníci zájezdu CK Trip se k nám hrdě hlásí a obdivují, že jedeme sami, že nám nikdo neveze zavazadla jako jim. CK Trip je jablonecká cestovka, která sídlí v Rakousku ve St. Martinu, kousíček od chalupy, kde máme uschované auto. V St. Martinu majitelé cestovky provozují velký penzion Heidi.

Za Venzone nám začíná bojovka, která se zvrtne v horror. V těchto místech je totiž stezka velmi špatně značená. Několikrát se ptáme, každý potvrzuje, že je velmi těžké se tady orientovat. Pár bloudících cyklistů také potkáváme. Ani by nám to tak nevadilo, kdyby nezačalo pršet. Z velkého tepla se plíživě ochlazuje, z malého deštíku se stává plavák. V Genoně (to už jsme smířeni s tím, že bloudíme), čekáme v supermarketu asi hodinu, zda se mraky nevyprší. Nevypršely. A tak vyrážíme do deště. Po státovce to máme do cíle dnešní etapy Udine asi 22 km, brnkačka, snažíme se tedy držet vedlejších cest. V jednom malé městečku, kde se před deštěm schováváme na autobusové zastávce, sdílíme úkryt s mladou paní. Ptáme se na cestu, vyptává se, kam jedeme. Odešla a po deseti minutách se vrací zpět se třemi deštníky a s pozváním na oběd. Je velmi milá, my blbci odmítáme. Od této chvíle ale už s námi svatý Petr, který to myslel jistě velmi dobře, nemá slitování. Prší jako by obracel konve, zima, zima. Teď už jenom mokneme a mrzneme, mrzneme a mokneme. V městečku Buja opět narazíme na naši cestu a jedem pěknou přírodou. Ovšem stále prší a po hodině jízdy zjišťujeme, že do Udine nám zbývá 23 km. Asi po dvou hodinách jízdy v dešti se nám cíl vzdálil o kilometrJ A dost!! Na státovku a hurá do hotelu! Šlapeme jak šílení, na to, že jsme mokří, už ani nemyslíme. Já, která se bojím okolo jedoucích aut, jsem si tentokrát každé doslova užívala. Z každého výfuku totiž na mne zaválo příjemné teploučko…… Náš hotel je až na druhém konci města (poslední dnešní pomsta sv. Petra), tak si zimy a deště užijeme opravdu dosyta. Před hotelem mám tak zkřehlé prsty, že si ani helmu nemohu sama rozepnout.

Hotel ovšem velmi přátelský, prostorný a bezvadně vybavený. Fény suší naše svršky a zároveň vytápí obě místnosti, které máme k dispozici. Zahřejeme se v posteli a po dvou hodinách už jen vzpomínáme, jak jsme byli zdevastovaní, a vyrážíme do města. Udine má spoustu zajímavých památek. Za zmínku stojí například hlavní náměstí (Piazza della Libert) s radnicí (Loggia del Lionello) postavenou v roce 1448-1457 v benátském slohu. Hned naproti je věž s hodinami (Torre Dell’Orologio), která tak trochu připomíná náměstí San Marco v Benátkách.

 

Naproti radnici se také nachází Loggia di San Giovanni, renesanční palác, mezi další pozoruhodné památky na náměstí patří například fontána – Fountain Giovanni Carrara od architekta z Bergama (1542), sloupce s ​​benátským lvem a sochami Spravedlnosti (1614) nebo sousoší Hercules a Cacus (socha míru – 1819), které městu daroval císař František I. Zapomínat by se nemělo ani na impozantní katedrálu Santa Maria Maggiore, jejíž stavba započala roku 1236 a k jejímuž dokončení a vysvěcení došlo až o sto let později. V centru Udine je také krásný zámek postavený Benátčany roku 1517. Město jsme si prošli a odměnili se příjemnou pizzou s pivíčkem a vínečkem.

Udine

Udine – Grado – 60 km

Poslední etapu si velmi užíváme. Po včerejší slotě ani páry, ranní město vykoupané a zalité sluncem. Na náměstí potkáváme dva německé cyklisty a s potěšením přijmeme informaci, že i oni včera stejně jako my v Gemoně zabloudili. „Tam prý bloudí každý,“ potvrdili naši teorii. Nutno říct, že na zpáteční cestě jsme měli pěkné počasí, a tak jsme se zuby nehty držely značené cyklostezky, stejně jsme ji vždy na pár kilometrů ztratili. A tak se s blouděním v těchto místech smiřte předem 🙂

Dnešní stezka vede vlastně skoro pořád po rovině, kopíruje silnici, posledních 10 km vede přímo vedle silnice. Jednotvárnost cesty nám zpříjemňují dvě zastavení: Městečka Palmanova a Aquiera.

Náměstí v Palmanově

Město Palmanova bylo vybudováno koncem 16. století původně jako pevnost proti útokům Turků. Celé osídlení má z obranných a vojenských důvodů tvar deviticípé hvězdy. Autorem tohoto návrhu je významný architekt Giulio Savorgnan. Město má trojité opevnění: první dvě byla vybudována v období Benátské republiky, poslední bylo dokončeno za napoleonské doby. Každé z těchto opevnění bylo budováno s ohledem k předchozímu tak, aby vznikla navzájem symetrická devíticípá hvězda. Celé opevněné město Palmanova bylo v roce 2017 zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Místní jsou na své městečko určitě hrdí, je zde hodně turistů, čisto, přívětivo. Naše kola zde stejně jako všude jinde vzbuzují velký rozruch, na velkém náměstí se pěkně vyjímají, dokonce si je jistý Dán fotí i s námi, prý je novinář a fotky bude publikovat v nějakém dánském časopisu.

Ani druhé zastávky, ve městečku Aquiera, jsme nelitovali. V horku, které panovalo, jsme využili stínu v obrovské bazilice, kde údajně působil i Svatobor, syn českého knížete Spytihněva II., a obdivovali krásné podlahové fresky. Velké antické Forum Romanum nepřehlédnete.

Aquiera

Ale my už spěchali k moři, cíl naší pouti se rychle blížil. Trošku nás zarazilo, že náš kemping inzerovaný jako kemp v Gradu, je položen asi 7 km za městem, ale to se na kole zvládlo dobře, zvlášť při pomyšlení, že pěkné ubytování tady máme skoro za babku. V našem mobilhomu už na nás čekali kamarádi Kulíšci a my jen vyprávěli a vyprávěli.

Grado

Město Grado má bohatou historii. Za římských časů bylo předměstím vzkvétajícího města Acquileia.. V 6. století bylo sídlem křesťanského patriarchy a mnoha biskupů, kteří se zde usadili. Spolupracovalo zejména s Benátkami, jejichž věhlasu a ochrany se mohlo těšit. Úřad „patriarchy z Acquileie“ byl opuštěn v 15. století a z Grada se stalo opět rybářské městečko, které jen vzpomínalo na dávné slavné časy. Většina památek (architektonické skvosty ve starém městě, zejména kostely plné mozaik) je právě z tohoto období.

Po pádu Benátek roku 1797, bylo Grado chvíli pod vlivem Francouzů a posléze spadalo do vlivu Rakouska – Uherska. Zejména v 19. století se zde vybudovaly nádherné pláže, které z Grada udělaly přímořský resort číslo 1 v tehdejší monarchii. Grado mělo světovou proslulost, protože sem jezdila evropská aristokracie. Za vlády Františka Josefa došlo k výstavbě lázní a město bylo vyhlášeno „oficiálními lázněmi Rakousko-Uherska“. Unikátní mikroklima řadí dodnes Grado mezi nejlepší lázeňská letoviska světa. Zdejší hlavní pláž je pokládána za nejkrásnější v Itálii a každý rok získává nějaké ocenění.

Ve městě najdete 15 kilometrů dlouhé písečné pláže, kterým se přezdívá „zlaté“, takže i my v našem kempu jsme měli krásnou pláž s velmi pozvolným vstupem do vody. Úzké uličky a malá, pitoreskní náměstíčka starého města zvou k romantickým toulkám. Laguna, která město obklopuje a jedinečné, neznečištěné životní prostředí, je dalším tahákem, který svádí do Grada návštěvníky z celého světa. Staré město je udržováno v původním historickém stylu, má svou atmosférou a půvab.

Duch Grada je i v okolí přístavu. Posedět můžete v četných restauracích s nabídkou vyhlášených rybích specialit, v pizzeriích a kavárnách. Samozřejmě i my poseděli, kávičku, vínečko, pizzu, to vše jsme si dali.

Ve městě strávíme jeden celý den, jeden den lenošíme, pereme a odpočíváme a jeden den vyrážíme na kole do okolí, aby se nám nezkrátily žíly:) jezdíme podél zátoky, kde je ekologická trasa, přestože najedeme celkem 52 km, na otevřenou hospodu nenarazíme – našli jsme hospody tři, ale všechny zavřené. Kdybychom si tedy žíly nechali zkrátit, nic by se myslím nestalo 🙂

Cesta zpět

Cesta zpátky je vždy velmi příjemná. Jednak už máte představu, co vás čeká, jednak druhou stranou viděné scenérie jsou skutečně jinak vnímané. Počasí nám přálo, už jsme nezmokli, jednotlivé etapy byly rozvržené dobře. Měli jsme asi tři úseky, které jsme zpět jeli jinak, ale o těch jsem se zmínila již při cestě k moři.

Původní obavy, že „nahoru“ se nám pojede problematicky, se velmi rychle rozptýlily. V místě ubytování jsme byli vždy s velkým předstihem, a to jsme ještě dělali zastávky, konzumovali vajcáčky a kávičky. Ubytování bylo vždy příjemné – nejlepší asi v hotelu Cajeta v Buje, který sousedí s velkým supermarketem.

Těšili jsme se do Pontebby do penzionu nad pizzérií, ale zde přišlo malé zklamání. Jednak to bylo nejdražší ubytování, jednak pizza za nic nestála. Navíc jsme měli malilinkatý pokojíček a jako spolunocležníky ukřičenou partu německých cyklistů. Snad jen snídaně to tady napravila – náš „oběd“ jsme mohli v klidu svést na ty hladovce. A Villach? Snaha o levnější ubytování nás zavedla až do lázeňské části, cca 8 km za centrum města. Za to ale super apartmán s venkovním posezením, večeře v pravé rakouské venkovské hospodě a velmi luxusní snídaně.

Z Villachu pak ráno vlakem a v Bischofshofenu na nádraží už na nás zase čekal Vácínek. Nejkrušnější byla pro Jolču cesta na chaloupku, kruté 2 km vzhůru. Stoupání bylo oslazeno pouze pomyšlením, že už je to opravdu, ale opravdu stoupání poslední.

Závěr

Takže mohu opakovat jen slova z úvodu, že celá expedice se nám velmi vydařila. Celkem jsme ujeli 670 kilometrů, pokochali se krásnou přírodou, viděli mnoho pěkných vesnic a městeček, potkali několik zajímavých lidí a hlavně, báječně jsme si odpočinuli.

Cyklostezku Alpe – Adria mohu tedy vřele doporučit. Ať už ji jedete jedním směrem, nebo oběma. A pokud vám časové možnosti dovolí jen jedním směrem, rozhodně zvolte variantu z Rakouska do Itálie. Tak je také celá cyklostezka neboli ciclovia myšlená.